V případě non-fikční animace jde z technického i z fenomenologicky zkušenostního hlediska o sondu, v rámci níž dochází k postupnému rozkrývání jednotlivých rovin sdělení pomocí filmového obrazu a jeho animace. Předmětem je předobraz ve fotografickém otisku reality, jeho možné animace, stejně tak scénosledy hraných flmů, principy důmyslné dekupáže v dílech filmařů a vizuálních umělců.

 

Non-fikční animace jako žánr nebo subkategorie animace a kinematografie zahrnuje škálu využití rozličných prostředků ve vztahu k předkamerové, filmové nebo vně-filmové realitě.

 

V prvopočátcích byly non-fikční oblasti animace využívány především tvůrci vzdělávacích nebo propagandistických snímků.

 

 

 

Blok mapuje možnosti využití animace v non-fikčních formátech ve všech možných vztazích k realitě (umělecký záznam, flmový deník, asociační evokace atd.) nebo v účincích (komedie, drama či historická tragédie). Realita může být zahuštěna ve formě jednoduché obrysové kresby a ironické nadsázky, nebo oživit bolestné vzpomínky obyvatel nacistického ghetta skrze animaci dochovaných kreseb.

Nejaktivnější velmocí na poli animované non-fikce jsou severské státy. Ve vzájemné spolupráci používají animovaný formát jako nástroj dokumentárního komentáře historických událostí, pro osvětu ve společensko-politických otázkách (např. genderová nerovnost, šikana či poradenství pro oběti sexuálního násilí ) nebo pro vzdělávání a kultivaci.

Filmová tvorba Paula Fierlingera je hned v několika bodech symptomatická z toho důvodu, jak narativní non-fikce skutečně vzniká a funguje.

 

 

 

Franziska Bruckner (fyzicky) a Ken Jacobs (virtuálně)

Okénko po okénku: animovaná avantgarda Kena Jacobse

 

 

Tvorba rakouského umělce Martina Arnolda (1949) je často popisována jako subverzivní pro své manipulativní rysy při práci s existujícími filmy (nejčastěji s tvorbou Hollywoodu 30.–50. let 20. století ).